Kronika klubu

Podzimní cesta do klubu

Cesta do klubu z Nádraží-Hlubočepy na louku se proměňuje a prodlužuje. Na zemi v ulici Hlubočepská, kterou každé ráno procházíme, nám někdy skoro doslova padají kaštany na hlavu. Než dojdeme na louku, mají jich děti nasbíráno v kapsičkách tolik, že jim téměř padají kalhoty. Čerstvě vyloupnutý kaštan je krásně lesklý, skoro až zlatavý a na dotek hebký. Je radost vyloupnout ho z pichlavé postýlky a uložit si ho do kapsy, jako dárek pro tatínka, nebo pro maminku. Cestou do klubu nás také provází několik ohromných kaluží, které se na podzim naplní a až do léta nevyschnou. Děti se u nich rády zastavují a užívají cupitání v holinkách. Tyto kouzelné boty – holinky nabízejí tolik potěšení -čvachtání v bahně, bezstarostnost na mokré louce, skákání do louží a brouzdání se. A taková velká kaluž je příležitost k radosti a hře. Když dojdeme na louku, zjišťujeme, že se nám louka mění před očima, hraje všemi barvami. Některé stromy už se začínají odhalovat, listy na zemi už vytvářejí peřinky pro živočichy, rostliny a půdu. Ranní mokrá tráva na louce nám připomíná, že léto je už opravdu za námi, a že je potřeba se tepleji oblékat a být vděční za každý paprsek sluníčka, který se probojuje ranním oparem a ž k nám a zahřeje nám ruce. V ranním kruhu často sluníčko zdravíme, abychom si připomněli, že je tu stále s námi, jenom nemá již takovou sílu. Všímáme si, že hmyz mizí a hledá si domečky na zimu. Louka již nebzučí, ale stává se tichou a klidnou.

 

Listopadové přípravy na zimu

A kde je teda ten sníh, když už tu byl svatý Martin? Zatím nám na čepice nic nepadá, ale louka už bývá některá rána bílá – pokrytá jinovatkou. Je to taková lehounká připomínka, že rukavice, čepice a šála se stávají nezbytnou výbavou pro pobyt venku. Sledujeme, jak se
příroda mění a že z barevného listí se stává hnědá peřinka, pod kterou se chovávají ježci, plazy, a některé kořínky a cibulky rostlinek. Jedna pranostika říká „Jaký listopad, takový březen.“ Můžeme si vyzkoušet, jaké máme pozorovací schopnosti a paměť a cit pro krajinu, abychom si v březnu mohli říci, zda to odpovídá, nebo se časy změnily. Týden jsme se věnovali svatému Martinu. Příběh o tom, kterak daroval plášť chudému žebrákovi, nás vedl k zamyšlení, co znamená pomoc. Pomoc druhým, pomoc místu kde žijeme, pomoc sobě samým a svým kamarádům. Na místech, která celý rok navštěvujeme, jsme vysbírali odpadky a ulehčili jsme přírodě. Celý rok z ní čerpáme náměty pro hry, její atmosféru, barevnost, pestrost a inspiraci, tak jsme rádi, že jsme jí to takto mohli oplatit. Povídali jsme si také o tom, jak si můžeme pomoci sami, když je nám zima. Teplý čaj, pohyb, sušené ovoce, teplá bunda, vlněné ponožky, pohanka, ohýnek to vše jsou dary přírody, které děti dobře znají jako pomocníčky v této půlce roku.  Chuť pomáhat nám přetrvává i do tohoto týdne, kdy sbíráme drobečky, které nám zbyly na dně krabiček a dáváme je ptáčkům do krmítka. V naší klubovně už při odchodu na vláček pátráme očima, kde co je, protože tma už se hlásí o slovo a připomíná nám, že přichází čas odpočinku, zamyšlení, rozjímání, blíží se advent, a po školce je prima si dát teplou večeři a vanu a odpočívat a nabírat síly na další den a nemít na sebe takové nároky, jako v té slunečné půlce roku. Zkrátka, žít v rytmu s přírodou.

Listopadové hřmění pšenici ve zlato mění.
Jaké povětří jest v listopadu, takové má býti měsíce března roku budoucího.
Jaký listopad, takový březen.

Prosinec – kouzelný adventní čas

V prosinci se dny neustále zkracují. Stíny se prodlužují a v tento čas si připomínáme sv. Mikuláše. Dobrosrdečného, spravedlivého biskupa, který chodí po kraji společně s čertem a andělem. A tak si povídáme o dobrých skutcích a spravedlnosti. Zamyslíme se nad důvodem, proč vlastně ten Mikuláš chodí s čertem a andělem?  Pomáhali jsme jeden druhému, a tak jsme věděli, že nás dobré skutky hřeji na srdci a rozdávají radost všem. Tvoření masek těchto průzkumníků dobra a zla nás velmi těšilo. Učilo nás to trpělivosti. U rozpálených kamen sedí (a někdy i tiše) děti a nechávají si nanést jemnou vrstvu sádrových obvazů. Ne na ruku či nohu, ale na obličej. Pak prsty vytvarujeme nos, tváře, čelo a necháme díru na oči a ústa. Musí to zaschnout. Co dělat než se sloupne maska? Co takhle malovat obrázky pro maminky, tatínky a kamarády? To je vždy dobrý nápad. A básničky zní nejen v klubovně, ale celým prvním prosincovým putováním v Prokopáčku. Co kdyby byli Mikuláš, čert a anděl někde poblíž?

Advent:

V kouzelný čas adventní chodíme po kraji, díváme se na výzdoby nejen v oknech. Všude na nás vyskakují vločky, stromečky, sáně a světla. Všude jich je tolik, že i dlouhé večery jsou jasné a třpytivé. Cestou necestou chodíme a sbíráme jehličí. Zavoní už z dálky. Tepla vůně nás potěší na duši. Pod  stromem vážeme adventní věnec. Červené mašle, několik třpytivých ozdůbek a ejhle. Děti přinášejí ozdoby z louky. Krásná bílá chmýříčka rozzáří věnec. Teď už jen svíčky. A je tu. Připravený na zapálení první svíčky. Je třeba se pozastavit. Děti tiše sedí a vybírají svá přání, které vyřknou uvnitř, jen pro sebe, ve chvíli kdy zapalujeme první svíčku. Ještě třikrát si můžou něco přát.

Každé ráno si zpíváme koledy. Občas nám to přijde málo, a tak si je broukáme vždy, když nás napadne. Také jsme se rozhodli zkusit vyrobit si cukroví. 

A co by byl adventní čas bez pohádek? Povídáme si o princeznách, dracích a kouzelných bytostech, o tom co najdeme v pohádkách. Hrajeme si. Sdílíme svá přání, které píšeme Ježíškovi a těšíme se společně na Vánoce. Než však nastanou, sejdeme se na zahrádce. Děti, maminky, tatínkové, kamarádi. Zpíváme koledy, ochutnáváme cukroví, pod kterým se prohýbají stoly a rozdáme si dárečky, objetí a úsměv. Popřejeme kouzelný čas Vánoc… a… hurá prázdniny. 

Ukázka z knihy:
„Kdysi dávno svolala zvířata sněm. Liška se zeptala veverky: „Co pro tebe znamenají Vánoce?“
Veverka odpověděla: „Pro mne Vánoce znamenají krásný stromeček ozdobený spoustou svíček a cukrovím, které mám tak ráda.“
Slyšet se dala také straka: „Podle mne jsou o Vánocích nejdůležitější krásné a zářící šperky. O Vánocích se má všechno jen třpytit.“ Pozadu nechtěl zůstat ani vůl: „Vánoce dělá Vánocemi teprve šampaňské. Já bych ho vypil klidně dvě lahve!“
A osel, který to už nevydržel, se rychle zmocnil slova: „Vole, zbláznil ses? Vždyť na Vánocích je nejdůležitější Ježíšek. Copak jsi na to zapomněl?“ Vůl se zastyděl, sklopil velkou hlavu a zabučel: „A vědí to vůbec lidé?“

V leden za pec si sednu?

Pranostika, tedy jedna z nich, nás nabádá, aby jsme se drželi v teple. Dny se pomaloučku prodlužují, ale stále nás zdobí čepice, šály a rukavice. A tak to má být. Jen kdyby ten sníh napadnouti chtěl. My prokopáčci jsme, ale první týden v lednu putovali po kraji. Navštívili jsme oblíbená místa a cesty nás zavedli i na ty méně známá. Stali se z nás Tři králové. Se zlatou korunou vlastní výroby (od které jsme měli i prsty a batohy třpytivé a zářivé)jsme putovali za betlémskou hvězdou, která nás zavedla do hluboké rokle. Ale díky ní jsme nezabloudili, svítila nám na cestu. Odvážili jsme se přes skály a louky za dalším a dalším putováním.

Ani druhý týden jsme nezaháleli. Ptáčkové jsou naši kamarádi. Vzali jsme pár dřívek a zatloukali hřebíky. A co z toho bylo? Krmítka pro ptáčky. Pak už jen zavěsit na strom a vysypat pár slunečnicových semínek. Ty mají nejraději. Kdo odletěl do letních krajů a kdo zůstal jsme zjišťovali díky dalekohledu. Tiše jsme se pohybovali krajinou. Seděli v tichu u křovisek. Zelený kabátek s červenou čepičkou, kdo to je? No přeci žluna. Straka nám přeletěla nad hlavou. I strakapouda jsme viděli klepat do stromu. A tak nás potěšili, že jsme se rozhodli si ptáčky vyrobit. Ledňáčka, kosa, brhlíka a červenku. Těch barev až oči přecházeli. Ještě by jsme si mohli zahrát na ty kouzelná létající stvoření. Létali jsme, nosili větvičky a hopsali po větvích… 

Kdo to ťuká na okénko 

malý vrabeček

prosí chudák ať mu dáme

aspoň drobeček. 

Nejsme lakomí

každý z nás to ví 

že když zima vládne 

ptáci hladoví.

Po snídani doma máme 

plno drobečků

na okno je nasypeme 

počkej vrabečku.

V lednu voda-věčná škoda 

Protože v lednu je stále více vody než ledu, rozhodli jsme se pro rituál a zamkli jsme ji v potůčku i jezírkách. Vyslovili jsme přání aby mohla odpočívat. Nakonec jsme se dočkali. Louže na pár dní zamrzly na led a my se mohli aspoň trošku sklouznout, rozbíjet ho, zkusit ho rozpustit v rukou i ohněm. Sledovali jsme vodu, prozkoumávali její vlastnosti v různých formách. Nejen led a tekoucí voda, ale i pára, která nám jde v zimě od pusy byla zdrojem radosti. Dýchali jsme na okna, malovali a někdy jen čekali, až se  změní v kapky. Vše co jsme viděli jsme se rozhodli vytvořit. Papírový koloběh vody v přírodě nám zdobí klubovnu a připomíná nám jak je vše propojené.

A co žije ve vodě? No přeci ryby. Povídali jsme si o nich. Co jí a kdo jí je. Žádné jsme bohužel neviděli, tak jsme si je vyrobili. Malé s magnetem uvnitř jako ozdobu na ledničku (třeba) a papírové na uvázání k prutům z klacku. Zahrajeme si na rybáře, zaznělo, a tak jsme lovili a starali se o ně. Třeba i tak, že jsme dělali díry v ledu, který jsme potkali cestou k potůčku. Krásné vzory jako krajky vytváří ten mráz. Škoda že se to nedá jíst. Pak jsme ještě vystřihli pár barevných vloček, které nám zdobí klubovnu, aby jsme je přivolali a v únoru napadl sníh.

Únor bílý pole sílí 

Sněhu je letos opravdu poskrovnu, ale trošku přeci jen napadlo. Slunce ho hned během dne změnilo na blátivé cesty a louže, což děti velmi potěšilo. Čvachtání a skákání do louží je jedna z oblíbených her dětí. I díky tomu naše objevování stop zvěře bylo jednodušší. Dokonce jsme i odlévali a brali domů jako největší poklady. Učili jsme se rozeznat komu patří, zaznamenávali co jsme objevili. Stali se z nás badatelé. Nemohla chybět opičí dráha, protože co je lepší než si zahrát třeba na vlka či srnku. Také jsme zjistili, že je slyšet mnoho ptáčků, kteří se vrátily z teplých krajů. Krmili jsme je aby naplnili vyhladovělá bříška po tak dlouhém letu. A jak vypadá ptáček? Podrobně jsme zjišťovali co mají a my ne. Zobák, křídla atd. A jak jsme je pozorovali v korunách stromů, hned nás napadlo, co je to za stromy? Co v nich žije? Třeba i skřítkové? Tak jsme si nějaké vyrobili a dali jim jména. A díky masopustu jsme mohli vyrobit i masky a stát se rytířem nebo princeznou či klaunem a motýlkem. Vydali jsme se v maskách na pouť k jezírku. Jarní prázdniny nás drželi doma. Odpočinuli jsme si a opět se těšili zpět do Prokopáčku.

Březen za pec si vlezem

Prokopáček se touto pranostikou sice neřídí, ale je to pro nás připomenutí že rána jsou ještě chladná. A tak jsme nějaké ty vrstvy sundali jen ve slušný den. A i díky němu nám už ledacos vystrkuje růžky. Jak ze světa rostlin, tak zvířecí říše. Ptáčkové už ráno vítají den. Ticho a klid střídá pohyb a obnova. Sázejí se bylinky. Kolem poletuje vše co má křídla a všichni se připravují na jaro. Už můžeme slyšet bzučet i první hmyz. Dny se nám prodlužují a sluníčko začíná hřát. A živo začíná být i ve vodě. A tu jsme zkoumali blíže. Zkoušeli jsme co plave a co jde ke dnu. Co dokáže vodu vsát do sebe? Prostě jsme probádali její vlastnosti a dovednosti. Jelikož je ještě příliš studená na koupání, zvolili jsme pohybovou hru na ni. A zalévali jsme zasazené bylinky. Pozorovali jsme jak se svět kolem nás pomalu probouzí. Pupeny na stromech se nalévají a zakulacují. Dokonce některé jsou již ozdobeny prvními květy. Na loukách a zahrádkách vidíme první kytičky od sněženek, krokusů, primulek až k voňavým fialkám. Příroda nám ožívá  a my s ní.

Bohužel naše radostné dny slunce, deště a dobrodružství nám narušil vir a tak jsme museli zavřít školku. Věříme, že se brzy opět sejdeme a znovu zažijeme mnohá dobrodružství a radosti se skřítkem Prokopáčkem. Těšíme se na všechny. 

Duben aneb školka na dálku

V dubnu jsme byli nuceni zůstat mimo Prokopáček a přesto se stalo mnoho zajímavých věcí. Připravovali jsme dětem programy a posílali jsme jim návrhy a instpiraci přes náš Facebook. Sdíleli jsme mnoho fotek, zážitků a tvoření,  jak z pohodlí domova, tak s putováním s rodiči, kamarády, ale i z toulek, kde jsme byli jen sami s přírodou

Povídali jsme si o novém životě. O tom jak se rodí zvířátka. Stavěli jsme hnízda, putovali po světě a dívali se jaká zvířátka kde žijou. Navštívili jsme  mraveniště. Zkusili si, jaké to je být stejně pracovití, pomáhali rodičům, pracovali na zahrádkách.

 Také jsme se seznamovali s barvami. Experimentovali jsme s nimi, pomocí světla a míchali jsme různé odstíny a sledovali co se stane. Neopoměli jsme ani  rostlinou říši.. Venku začalo postupně ledaco kvést a my jsme se dívali a objevovali , které druhy právě vystrkují růžky a rozvinují poupátka. Trhali jsme první bylinky a take jsme sázeli semínka. I stormy se probudili ze zimního spánku. Kochali jsme se barvami, které zaplavovali stráně, kopce a louky. Voněli jsme ke květinám a naslouchali ptáčkům, kterří se k nám vrátili z teplých krajin. Vše co jsme vytvořili a pozorovali jsme spolu sdíleli na Facebooku, posílali si fotky a těšili se na opětoné shledání v Prokopáčku.

 

Květen

Počasí je právě v tom nejlepším, většina dní je slunečných, venku je krásné teplo, příroda už se úplně probudila a po zimním spání a hurááá přišlo léto. A to je právě ten nejlepší čas na procházky a opětovné setkání se všemi kamarády Prokopáčku. Po vynuceném uzavření klubu, jsme se opět sešly a znovu se plně ponořily do badání, zkoumání, hře a společnému setkávání v kráném Prokopském údolí.

Hodně jsme se hýbali. Hráli si na hmyz, vyráběli motýlky a ponořili jsme se do života hmyzu a všeho co můžeme potkat na louce. Rozkvetlé pláně a voňavé stromy provázeli náš návrat do Prokopáčku. Také jsme zavítali do říše zvířátek. Zkusili jsme si postavit zvířecí domeček z přírodnin. Kreslili jsme zvířatka, která známe a máme rádi. Povídali jsme si kde všude žijí. Ve vodě, ve vzduchu, na zemi i v podzemí. Hádanky a písničky spestřovali naše putování. Prostě jsme si všímali přírody kolem nás. Jak je vše propojené a že všichni jsme součástí jednoho celku.

Červen

Byl čas na prozkoumání vody. Je to čas, kdy se velmi rádi koupeme a chládíme se v horkých letních dnech. I u nás tomu nebylo jinak. Ale nezůstali jsme u svého bádání jen u nás. Voda je vzácný dar a povídali jsme si o potřebě jí chránit a zacházet s ní šetrně. A tak jsme se dostali k tomu jakou formu může mít taková voda. Kde všude jí můžeme najít? Co v ní žije. Pozorovali jsme její výskyt v krajině. A tím jsme se dostali ke všem ročním obdobím.

Zavítali jsme i do slaných vod a vytovřili si svůj podmořký svět. Co najdeme všechno pod vodou, jaké rostliny? Brouzdali jsme se v potůčku a stavěli jsme hráze abychom poznali vlastnosti vody a jak se mění její tok. Vážky potěšily naše oči. Lupou jsme zkoumali břehy potůčků i hladinu vody. Vydali se na dva dlouhé výlety. Dívali se z kopců, navštívili jeskyni. Čelovkou posvítili na její poklady. Sluníčko se nám opíralo do zad a hřálo nás natolik, že potůček byl další zastávkou, kde jsme strávili čas odpočinku.

A co jiné země a jiné lesy? A tak jsme se povídáním dostali k džungli. Nakreslili jsme si jí. Povídali jsem si o podnebí, které tam panuje. Jaká zvířátka tam můžeme potkat a hned jsme si je i předváděli. Tygr, který se plíží a čeká na svou kořist. Opičky, které se houpají na liánách. Hadi, kteří jsou v džungli obrovští. Ptáčci barevný jako naše lesy napodzim. Dokonce se z nás stali domorodci. Spívali jsme a pomalu se loučili se školním rokem. Povídali si o tom co nás čeká o prázdninách. Byl to krásný rok. Těšme se na všechny v tom přístím a věřím, že zažijeme mnoho nových dobrodruštví a že se díky přírodě a všemu co nás oblklopuje hodně naučíme a potěšíme. A že si ten příští rok užijeme stejně jako tento.

  1. Školní rok 2020/2021

    Září jako začátek nového dobrodružství:

    Začal nám nový rok. Hodně jsem přemýšlela jak psát kroniku a nakonec jsem se rozhodla, že jí pojmu trošku vypravěčsky a i trošku jako kronikářka. Kdy se s Vámi podělím o jeden deník, který jsme se rozhodli s předškoláky psát v průběhu celého roku. Ne že bych si hrála na historika, to ne. Ale troška poezie a obrazotvornosti nikdy neškodí a k tomu pár faktů, nemůže nikdy škodit. Dříve by jsme se sešli všichni u ohňů a vyprávěli si své zážitky ústně. Dnes, v této době, bude kronika jedna z možností, skrz kterou s Vámi budeme komunikovat. Tedy krásný rok 2020 a 2021 a ať máte mnoho krásných zážitků a objevíte nejedno tajemství, které nám příroda nabízí a někdy i ukrývá. A snad se Vám bude naše kronika líbit.

    Záznam ze dnů: 1.9. až 13.9.

    Tak tedy, psalo se 1.9.2020. Začal nám nový školní rok. Setkali jsme se se starými známými a poznali nové tváře. První týden se tedy nesl v duchu vzájemného poznávání, prostřednictvím her a společného setkávání v kruhu. Společně jsme tvořili pravidla klubu, abychom vytvořili krásné, bezpečné místo, kde se budeme cítit dobře a kam se rádi vracíme a trávíme čas plný objevování a her. A jelikož pro mnohé to bylo nové, neznámé místo, rozhodli jsme se podniknout malé, větší a velké výlety po okolí. Díky tomu jsme sami objevovali místa, která jsme předtím nenavštívili a i pro nás, staré Prokopáčky, bylo putování velmi dobrodružné. Našli jsme novou kouzelnou cestu, kterou děti pojmenovali Tajuplná cesta, kam se budeme rádi vracet. A viděli jsme stará dobrá místa z úplně nového pohledu. Vždy když jsme potkali cestičku, kterou jsme nikdy neputovali, zabočili jsme a těšili jsme se kam nás zavede. Nové výhledy a pohledy do kraje nás zahřály na duši. A protože si rádi hrajeme, zahráli jsme si na domorodce, kteří zaznamenávají cestu pomocí výletní hole. Vždy když se nám někde líbilo, sebrali jsme si kámen, květinu či peříčko a připevnili jsme si to na hůl. Velká zábava. Díky tomuto záznamu jsme mohli pak vyprávět kudy vedly naše kroky. Navštívili jsme naši oblíbenou malou jeskyni a obdivovali krápníky, které tam pomaloučku rostou.

    Když jsme tak putovali, všimli jsme si, že dozrávají různé plody. Trhali jsme jablka, šípky a jiné plody, ze kterých jsme dělali ozdobné čelenky, vytvářeli zvířátka a stavěli jsme skřítkům domečky. Vnímali jsme vůně všude kolem a zjistili jsme že někomu spadané jablka voní, jinému ne. Že listí už občas zavoní podzimem. Malovali jsme to, co jsme viděli v přírodě a vytvořili krásné koláže plné ovoce, bobulí. Nezapomínali jsme ani na volnou hru, kde se děti směle vrhali ke skále a zdokonalovali se v umění horolezectví. A nejen to. Skákali jsme přes lano, podbíhali ho a spoustu dalších her, které často vznikají spontánně a neplánovaně, jako lití vosku, kde se nám zdařilo mnoho zajímavých tvarů, jako ryba, slon, lotos. Ale nejčastěji jsme zdolávali kopce abychom se dostali co nejblíže k nebi jako ptáci, kterých je s přicházejícím podzimem čím dál tím méně. Že by to byla další oblast zkoumání? Uvidíme…..

    Badatelské záznamy:

    1. Spadlý strom. Proč spadl? Po otestování vůně jsme došli k závěru, že stromu uhnily kořeny a vítr ho tím pádem lehce vyvrátil

    2. Jeskyně: v jeskyni se sráží vlhko a vznikají krápníky, dozvěděli jsme se, že pokud se jich dotkneme uschnou a už neporostou. A tak se na ně jen díváme a obdivujeme je.

    3. Výlet s holí: Proč mít v ruce klacek? Pokud jdeme do kopce, můžeme se o něj opřít a cesta vzhůru není tak namáhavá, když jdeme dolů, můžeme se o ní opírat a cesta je bezpečnější.

Záznam ze dnů: 14.9. až 30.9.

V druhé polovině Září jsme se rozhodli, že zkusíme zjistit, jak vlastně vypadá ten náš skřítek Prokopáček. Nikde jsme po něm nenašli ani stopy a to nás inspirovalo, že třeba nemá domeček ani jiné zázemí. A tak jsme chodili po údolí a postavili mu hned několik přístřešků v naději, že se mu alespoň jeden zalíbí. Víme, že skřítkové jsou velmi plachá stvoření a tak jsme se pak už nevraceli a nedívali se, zda se skutečně nastěhoval. Nezbylo nám tedy než popustit uzdu své fantazii a takového skřítka Prokopáčka si představit a zkusit si ho vyrobit. Pokud vypadá tak jak jsme si ho představovali a jak se nám povedl, je to záhadný, krásný, roztomilý i trošku děsivý skřítek a my jsme opravdu rádi, že ho tam máme. Babí léto je prchavé, je to krátký okamžik, kdy ještě slunce hřeje a příroda se stává více kouzelnou až magickou. Dívali jsme se, co nám ještě dozrává a co nás obklopuje, a hádali jsme, čím se tak může skřítek Prokopáček živit. A skončilo to tím, že jsme sbírali houby. A učili se, které jsou jedlé a které ne. Zkusili jsme postavit a vyrobit pavučinku a povídat si o tom jak vlastně vzniká. Vidět pavučinu s ranní rosou a osvícenou světlem, které panuje jen v období babího léta je něco kouzelného.

Ale nedrželi jsme se jen v údolí. Pokořili jsme opět nějaký ten kopec. A to nás přivedlo k ptáčkům.

Už dříve jsme si všimli, že jich je méně a méně. Že se příroda trošku utišila, a je více slyšet vítr a bubnování deště. Přesto jsme podnikli výpravu za těmi, kteří tu zůstali či přiletěli na zimu k nám z drsnějších krajů. Inu proti severním zemím tu máme přeci jen tepleji.

V kapse jsme měli moudré knihy, a když jsme nějakého ptáčka nepoznali, hned jsme se mohli podívat a zjistit, který ptáček nám to přelétl přes cestu. Zkusili jsme si i nějaké vytvořit z přírodnin, které nás obklopují. Velmi originální kousky, které se hned tak nevidí. Výlety do kopců nás fascinovaly a umožnili nám vidět svět více z jejich perspektivy. Kdy vidí do údolí a mají větší rozhled, než zvířátka, která se drží při zemi. Odpolední tvorba se hodně vracela k výrobě origami ptáčků a především vlaštovek, které poskytují mnoho zábavy. A co by to bylo za zkoumání ptáčků, pokud bychom si nezkusili postavit hnízdo. Není to lehké, řeknu vám. A tak jsme si užívali zvuky havranů, sojek a dokonce se některým podařilo zahlédnout u potoka ledňáčka. Zážitek, který rozbuší srdce. Nad hlavou nám stále lítají káňata. A když se perou takové kavky, je to pořádný rámus a napětím jsme téměř nedýchali. Čím více stoupáme do kopce, tím více si užíváme vítr, který se prohání na kopcích. Ten, který se ptáčkům opírá do křídel a nese je výš a výš….

Badatelské záznamy:

  1. Pravidlo v kopcích: Pohybujeme se na části naší krásné planety, která je plná skal, kopců a srázů. Přišli jsme na to, že je dobré, když se pohybujete vysoko a pod vámi je sráz nebo propast abyste se nejen drželi dál od kraje, ale že pokud se chcete pokochat okolím nebo si něco důležitého sdělit, či vás zaujme káně, které nad vámi letí, je důležité se zastavit. Může se lehce stát, že vám noha sklouzne či se zamotáte. A tak jsme se rozhodli si toto pravidlo připomínat.

  2. Klouzavý kopec: I tady jsme probádali, že pokud jde větší skupinka a čeká vás rozbahněné klouzavé stoupání či sešlap dolů, je dobré si dělat rozestupy. Pak se eliminuje možnost, že když jeden upadne, stane se z těch ostatní takové živé domino.

  3. Voda v potůčku: Už několikrát jsme se pozastavovali nad tím, proč je někdy v potůčku málo vody a jindy je jí hrozně moc a plyne rychleji než dřív. No a odpověď. Pokud taje sníh, či hodně prší a voda nám z hor a kopců stéká do údolí, naplní se řeky, potůčky a vody je víc a víc a pokud by pršelo hodně moc, mohla by se i vylít z břehu.

Tak, těšíme se na další bádání…

ŘÍJEN

1. 10. – 14. 10.

Říjen se nám letos ukazuje ve svém tradičním kabátku. Jak praví jedna pranostika: Říjen hodně větrů, dešťů mívá, někdy přece vesele se dívá. A tak je tomu i letos. Už jsme zažili nádherné říjnové sluníčko, které praží do zad a nutí člověka svléknout čepici i kabát. Zažili jsme však také veliký chlad a déšť spojený s větrem, které prověřili pevnost naší obuvi, nepromokavost našich pláštěnek a také nezdolnost nás samotných. Nakonec nás ale zahnaly dovnitř ke kamínkům, kde jsme se všichni příjemně zahřáli a povídali si o živlech. K čemu nám vlastně který živel slouží? Jak je můžeme využít ke svému prospěchu a jaké živly nás občas trochu potrápí? Je úžasné, že i přes velký déšť a skutečnost, že jsme byli všichni mokří od hlavy až k patě někdo připomněl, že jeho nejoblíbenějším živlem je voda, protože zalévá všechno, co roste a dává vláhu Zemi.

Začátek měsíce nás provázel Mezinárodní den zvířat, při kterém jsme si vzpomněli na zvířata žijící okolo nás, jako jsou kozy a ovce, navštívili je a zamysleli se nad jejich významem pro lidské bytosti. Taky jsme si povídali o velikých zvířatech, která se vyskytují v lese, o divokých prasatech, jelenech, srnkách, daňcích a sledovali, jestli nenajdeme stopy některých z nich. Velká, ale i malá zvířata se na planetě Zemi však vyskytovala i dávno předtím, než jsme se tady objevili my lidé. Proto jsme si povídali i o velkých zvířatech minulosti – dinosaurech. Něco, co vypadá jako jejich stopy jsme také našli! Zjistili jsme však i to, že někteří potomci dinosaurů mezi námi stále žijí, a to jsou ptáci.

Podzim je stále nádherně zbarvený a bohatý, takže nás inspiruje k výrobě růží z listů, šperků z podzimních plodů a zdobení se jako bychom byli příslušníci divokého kmene! Tento měsíc ještě určitě prověří naše fyzické i psychické síly, prověří naši spolupráci jako skupiny. Zatím se ale ukazuje, že se správným vybavením a dobře naladěni dokážeme vymyslet skvělé hry, zažít nová dobrodružství, poznat sami sebe i další kamarády v klubu a když je potřeba, dokážeme si navzájem pomoct.

Zalezli broučci do kapradí

a spí už ve své postýlce.

Jen jeden ještě trávou pádí

ve strakaté noční košilce.

Zima mu fouká na kolínka,

v dešti se může utopit.

Kampak běží? – pro polínka,

aby si mohl zatopit.

15. 10. – 29. 10.

Druhá polovina října nebyla tak deštivá, jako ta první. Přesto je ale potřeba dbát na to, aby nám bylo příjemně a teploučko. Zima už nám pomalu klepe na dvířka a ráda by se přidala k našim venkovním hrám. Proto je už potřeba vytáhnout ze skříní teplé kabáty, čepice, šály a rukavice a ukázat, že se zimy nebojíme.

Stejně jako se mění roční období, mění se i dny v týdny, týdny v měsíce, roky, staletí a tisíciletí. Všechno, co je již za námi, je minulost a z té se můžeme učit. To, co prožíváme teď, je přítomnost a tu bychom měli využít jak nejlépe umíme. A to, na to se ještě můžeme těšit, to je budoucnost. O tom všem jsme si povídali – o tom, jak plynou naše životy a životy jiných tvorů tady na Zemi.

Po hledání stop dinosaurů jsme se pořádně nachystali na další týden, který se nesl ve znamení putovních kamínků. Nakoupili jsme barvy, nasbírali ty nejkrásnější kamínky v našem okolí a pustili se do barvení a malování. Tato činnost pro nás byla něco jako rozloučení se s létem a teplem a přivítání nového období – zimy. Běžně se v Prokopáčku na přelomu října a listopadu slaví Samhain, konec léta. Tento rok jsme hromadnou akci museli zrušit, ale rozloučení se s létem jsme přece jen odbýt nechtěli, takže jsme zkusili na kamínky namalovat letní motivy. Poté jsme kamínky roznesli po Prokopském údolí a rozloučili se tak s nimi – stejně jako s létem.

Ať už jsme si povídali o dinosaurech, o putovních kamíncích nebo o změně ročního období, vše bylo provázeno vyprávěním o jednom živlu – o Zemi. Zjistili jsme, že Země je pro nás opravdu důležitá a musíme se o ni starat tak, jako se ona stará o nás. Zrovna v tomhle období nám poskytuje přímo pastvu pro oči – barvy podzimu. Proto musíme ještě využít poslední podzimní dny a inspirovat se jejich krásou při tvoření, hrách a vyprávění příběhů. Například při tvoření a pouštění draků!

Pouštění draků

Vítr fučí, vítr skučí

pojďte pouštět draky!

Každý spěchá na kopeček

a já běžím taky.

Ať si vítr jak chce skučí,

ať se mraky mračí,

vypustíme na oblohu

celou letku dračí.