Kronika klubu

ŠKOLNÍ ROK 2022/2023

Prosinec

V Prokopáčku jsme si v posledním měsíci v roce užili hodně legrace, a to především díky bohaté sněhové nadílce, kterou nám matka příroda dopřála. Velkou část prosince jsme prožili na kopečku, který jsme s dětmi nespočetněkrát vyšlapali a na bobech, nebo kluzácích sjeli dolů. Nejenže to byla skutečně velká zábava, ale také nás to příjemně zahřálo (což se při teplotách pod nulou velice hodilo). Využili jsme i stavební potenciál sněhové nadílky a postavili několik sněhuláků a různých domečků pro zimní skřítky. A víte, co se ještě dá se sněhem dělat? Malovat do něj! To zjistili i děti v Prokopáčku, které si vyzkoušely role sněhových umělců. Vznikly skutečně nádherné barevné výtvory, které už ale nikdy neuvidíme, protože stihly přirozeně roztát :). Vůbec nám to nevadí, protože pro nás je důležitější samotný proces tvorby než jeho výsledek. Tvoření jsme si hodně užili.

Po sněhovém dovádění a tvoření jsme se každý den přesouvali do naší příjemně vytopené klubovny, kde jsme si vždy před obídkem zapálili svíčku na adventním věnci. Ten jsme s dětmi vyrobili hned v první prosincový týden a byl skutečně krásný – a s každou další zapálenou adventní svíčkou byl ještě krásnější. Zapálené svíčky na věnci nám připomínaly, že se blíží čas, na který se všichni moc těšíme – čas vánoční. Jelikož Vánoce jsou časem magickým a pohádkovým, i my v Prokopáčku jsme se ponořili do pohádkového světa. Vydali jsme se do pohádek klasických českých, ale seznámili jsme se i s pohádkovými příběhy z jiných částí světa.

Prožíváme krásné svátky,

putujeme do pohádky.

Na zázraky věřit chceme,

pak se všichni obejmeme.

V poslední společný den před očekávanými vánočními prázdninami jsme si vychutnali pohodovou atmosféru na vánoční besídce. Tu si s námi užili i rodiče dětí z Prokopáčku. Zapálili jsme oheň, zazpívali vánoční koledy a rozdali krásné dárky.

Oheň jsme zapálili nejen na zahřátí, ale také na oslavu zimního slunovratu, který představuje začátek astronomické zimy, a je to zároveň nejkratší den v roce, po kterém následuje nejdelší noc v roce. Právě oheň nám přinesl v tomto nejtemnějším období roku alespoň trošičku světla. Byl to skutečně moc příjemný společně strávený čas.

Dávám ti dáreček příteli můj,
přijmi ho a večer při mně stůj.
Dárek je malý, přátelství velké,
s tebou jsem v suchu i na vodě mělké.
Dávám ti dáreček příteli nejbližší,
přijmi jej skromně v té noci nejtišší.

Listopad

 2. půlka

Podzim svým přirozeným přechodným charakterem (z energického léta do poklidné zimy) představuje období postupného zklidňování se. Jelikož jsme i my v Prokopáčku silně napojeni na roční cykly, rozhodli jsme se po týdnech plných intenzivního programu, různých slavností a výprav za dobrodružstvím zvolnit tempo. Toto klidnější období jsme využili k tomu, abychom zjistili, jak se u nás dětem daří – jestli se ve všech důležitých oblastech vyvíjejí správným směrem a jestli jim něco nechybí. Pro tento proces získávání informací o dětech a jejich následné zhodnocení se v pedagogickém slovníku používá výraz evaluace. Je to důležitá součást (nejen) předškolního vzdělávání. No a při jakých činnostech se děti nejlépe pozorují? Při hře – pro děti nejpřirozenější činnosti. Poslední dva listopadové týdny jsme tedy v Prokopáčku naplnili především různými hrami (řízenými, ale především spontánními), při kterých si děti užili spoustu legrace a my průvodkyně jsme získaly mnoho cenných informací, které nám byly podkladem pro naše další pedagogické kroky. Poklidné pozorovací období jsme využili také na pozorování přírody kolem nás, která procházela různými změnami – pozorovali jsme opadané stromy, první ranné námrazy a krajinu zahalenou do mlhy. Společně s dětmi jsme přemýšleli, co v tomto období dělají lesní zvířátka. Pomáhaly nám k tomu veselé písničky – „Když potkáte ježky“ nebo „O čem se zdá medvědům“. Na ježky a medvědy jsme si také hráli a děti si je i vyrobily ve výtvarných dílničkách. Krom toho si děti užily první ze série hudebních workshopů, na kterém se seznámily s netradičními hudebními nástroji. Bylo krásné sledovat, jak se i hudbou dá vyjádřit atmosféra podzimu.

Padá listí zlaté rudé, je ho plná zahrada.

A co potom padat bude, až to listí opadá?

Potom bude padat sníh. Co ho bude ve větvích!

Co ho bude všude, všude, jen to slunce bude rudé.

Listopad

1. půlka

Přelom října a listopadu je obdobím, kdy se v mnohých kulturách v různých částech světa otevírají témata smrti, vzpomínání na předky a vypořádání se s příchodem temnější části roku. V našem kulturním prostředí slavíme Dušičky a vzpomínáme na naše zemřelé, v USA zase slaví celému světu dobře známý Halloween. Méně známý, ale rozhodně ne méně významný a zajímavý, je svátek Samhain. A právě ten jsme na začátku listopadu v Prokopáčku společně oslavili. Zapálili jsme oheň, děti si vyrobily krásné lampionky, se kterými se pak i s rodiči vydali na cestu až k vlakovému tunýlku nedaleko naší školky. Rozzářili tak část Prokopského údolí, které bylo zahalené do ponuré listopadové mlhy a šera.

Co je vlastně ten Samhain? Jde o keltský svátek, který se slaví v noci z 31. října na 1. listopad. Jelikož Kelti byli silně napojení na přírodu a intenzivně vnímali její přirozený cyklus, tento svátek je především rozlučka s teplejší a světlejší půlkou roku a přivítání té studenější a tmavší půlky. Oslavy Samhainu byly též spojeny se světem mrtvých (podobně jako Dušičky a Halloween) – Kelti věřili, že v tuto magickou noc se mohou potkat se zemřelými. Aby zemřelí našli cestu a taky proto, aby se živí během chladné podzimní noci zahřáli, zapalovali Kelti velké zářivé a hřejivé ohně. 

Jak všichni víme, v listopadu se slaví ještě jeden svátek – svatý Martin. S dětmi jsme si při této příležitosti povykládali, a dokonce i zdramatizovali legendu o sv. Martinovi, který se podělil se žebrákem o svůj plášť. Dozvěděli jsme se, proč opustil armádu, a taky proč je jeho svátek spojovaný se (svatomartinskou) husou. S Martinem se pojí i další zvíře – bílý kůň, který je už věky vnímán jako Martinův věrný parťák. A kdo by netoužil po takovém věrném parťákovi? S dětmi v Prokopáčku jsme si své bílé parťáky vyrobili aspoň v papírové podobě s nádhernou barevnou bavlněnou hřívou.

Svatý Martin jede na bílém koni,

co to asi veze, kdo ho dohoní.

Veze nám sníh bílý,

pro všechny je dost.

A nám srdce sílí,

máme z nej radost.

Říjen

 2. půlka

 První dva říjnové týdny jsme v Prokopáčku věnovali především své vnitřní přípravě na dlouho očekávanou událost – Michaelskou slavnost, která byla vyvrcholením našeho říjnového tématu rytířů a draků. Vybaveni vnitřní silou, vlastnoručně vyrobenými štíty a písničkami k povzbuzení naší odvahy jsme se společně vydali do dračí jeskyně, která se nachází nedaleko naší zahrady a klubu. Po cestě jsme se posilnili svačinou v bezpečí u místního zatopeného lomu, kde jsme pak našimi smysly zkoumali, jestli drak není někde poblíž. Jelikož jsme ho neviděli poletovat po nebi, neslyšeli jsme jeho řev a necítili sirný pach, vydali jsme se dračí soutěskou až k jeskyni. Draka jsme v ní naštěstí nenašli (pravděpodobně si právě lovil oběd někde v Prokopském údolí), ale objevili jsme v ní dračí pelech, a hlavně nádherná červená jablíčka. Červené jablíčko je symbolem dračí síly. Jelikož naším cílem nebylo draka zabít, rozhodli jsme se ho porazit tím, že oslabíme jeho temnou sílu. Po jednom (nebo ve dvojicích) jsme se vybaveni ochrannými štíty a písničkami „Slunce je štítem Michaela“ a „Už Michael prochází branou“ vydali až k dračímu pelechu, kde si každý od draka vzal jedno jablíčko a následně ho snědl. Posilněni dračí silou jsme pak oslabeného draka odfoukli pryč z Prokopského údolí. Zahnali jsme ho do dalekých míst, kam patří. Nikdo z nás totiž nemá moc úplně odstranit zlo a temnotu ze světa. Patří se svojí opačnou polaritou k celistvosti lidského života (jako den a noc, světlo a tma, léto a zima). V naší moci však je vybrat si stranu, na které budeme stát, a za kterou budeme v případě potřeby bojovat. My v Prokopáčku jsme se rozhodli bojovat za stranu světla a dobra a vzájemně si v tom pomáhat.

Čestně prohlašuji, že děti z Prokopáčku jsou opravdu odvážné! Nejen že se jim povedlo odehnat z Prokopského údolí draka, s úplnou lehkostí zvládly i dobrodružnou plavbu na loďkách po rozbouřené Vltavě. A neodradila je ani velká mlha! Zase jsme si ověřili, že můžeme být, čímkoliv chceme – rytířkami, pirátkami, odvážným princem nebo námořníkem. Nebo třeba taky prasátkem z pohádky Tři prasátka. Tu jsme si společně s dětmi zahráli, a dokonce jsme vymysleli přívětivější konec (především pro vlka) než ho známe z klasické pohádkové verze. Děti se v rolích prasátek rozhodly hladového vlka pozvat do cihlového domečku nejchytřejšího prasátka a podělit se s ním o svůj oběd. Vlk byl rád, že má plné bříško a nové kamarády a prasátka byla ráda, že nejsou sežraná a mají 4. člena do party. Děti v Prokopáčku totiž moc dobře vědí, že je mnohem příjemnější přátelit se než si vzájemně ubližovat.

Poslední říjnový týden jsme svou pozornost přesunuli ze zvířátek pohádkových k těm skutečným. Připomenuli jsme si, proč se v češtině říjen nazývá říjnem – protože některá zvířata mají přesně v tomto období říji – a byli jsme se na tato zvířata podívat do nedaleké ZOO Chuchle. Viděli jsme tam nejen jeleny, srnce a muflony, ale i divočáka, krkavce a dokonce i rysa!

Říjen byl plný zážitků a dobrodružství, a proto jsme na jeho konci uvítali podzimní prázdniny, během kterých jsme načerpali síly do dalšího měsíce. Ale o tom zase příště…

Říjen

1. púlka

 “Když se dny krátí, klíčí v srdci jas, nad nimi Michael, dárce světla v nás.” Do podzimního období jsme s dětmi v Prokopáčku přešli v doprovodu odvážného rytíře Michaela. Michael slaví svůj svátek 29. září a stojí na přelomu léta a podzimu – období, kdy vše vnější ve své kráse odumírá, ale o to víc krásy a síly přechází do nitra. Příroda se pomalu začíná chystat na temnější část roku, stromy stahují svou sílu do kořenů, rostliny umírají, aby se mohly na jaře znovu narodit, dny se začínají zkracovat, což občas vede k ponurým myšlenkám a pocitům. Michael nám v tomto období pomáhá objevit v sobě světlo, které prosvěcuje všechny ponuré pocity, a mění je v blahodárný podzimní klid. Michael je také známý jako rytíř, který porazil draka. Ale nebylo to vůbec jednoduché! Musel v sobě objevit odvahu, překonat všechny své strachy a zapálit v sobě vnitřní světlo, které ho převedlo temnotou. Stejně jako on, i my v Prokopáčku jsme v říjnu čelili svým strachům a zapalovali své vnitřní světlo. I z nás se nakonec stali odvážné rytířky a rytíři, kteří se nebojí postavit nástrahám, které se v životě občas objeví.

Ze všeho nejdříve bylo potřeba seznámit se se svým soupeřem – se strachem. Zjistili jsme, že ve výsledku nemusí být vůbec tak strašidelný a nepřekonatelný, jako by se na první pohled mohlo zdát. Povídali jsme si o tom, čeho se nejvíce bojíme a proč. Zkoumali jsme, kdy se v nás strach objevuje (Ve tmě? Když opouštíme bezpečnou náruč rodičů a vydáváme se do školky? Když se pouštíme do něčeho neznámého?). Společně jsme vymýšleli způsoby, jak se svým strachem bojovat. Například jsme své strachy vyjádřili výtvarně a následně jim přikreslili nějaký legrační nebo hezký prvek. Vznikly nám z toho tančící draci s růžovou korunkou, barevné blesky, nebo zpívající žraloci :). Zpěv se ukázal jako velmi účinný nástroj v boji proti strachu. Osvědčila se nám třeba písnička “Slunce je štítem Michaela”, “Moje malé světélko” nebo “Až budu silný jako svět”.

Našim symbolickým soupeřem byl v tomto období také drak, který do Prokopského údolí přinesl podzim. Představovali jsme si, jak asi vypadá, jaký je a jakou má barvu. Následně jsme barvili šátky podzimními (dračími) barvami – šátky se stali našimi dračími převleky. Totiž, nejlepším způsobem, jak bojovat se svým nepřítelem, je snaha vcítit se do něj a pochopit ho. Zjistili jsme, že i ten nejstrašidelnější drak může být ve své podstatě největší dobrák – jako například drak vegetarián z příběhu “O drakovi, který měl rád brambory”.

První půlka října byla v Prokopáčku opravdu nabitá. Stihli jsme porazit své strachy, ale též oslavit Světový den zvířat, přežít krásnou atmosféru na podzimním jarmarku a užít si kutilský výlet do DOKu. V slavnostní den zvířat jsme byli pozdravit a nakrmit kozičky a ovečky, které bydlí nedaleko našeho klubu. Na jarmarku jsme se potkali se současnými, bývalými a možná i budoucími rodiči a kamarády Prokopáčku. Pochutnali si na dobrotách, vyrobili si podzimní lampionky a nakoupili hezké věci v podzimním bazárku. V DOKu si děti zkusily práci s nebozízkem, kladívkem, hřebíky a drátkem. Někteří odvážlivci si po cestě vláčkem z DOKu dokonce zkusili, jaké to je řídit vlak. Byla to paráda!

Až budu silný, silný jako svět,

stanu se rytířem chrabrým na pohled.

Až budu hrdina silný jako býk,

přemůžu draka, co v lese ruší klid.

A země, měsíc zas budou mé

a všechny hvězdy zas nádherné.

Paprsků slunce, zlatý svit

mou hlavu přijde ozdobit

 

Už Michael prochází branou,

meč lesklý v ruce má.

Se zlatou na hlavě korunou

do boje s drakem se dá.

Michael silný a statečný je,

no drak se stále brání.

Odvážně jde do boje,

moc velká Michaela chrání.

ZÁŘÍ

2.půlka

Září je měsícem, kdy se těšíme z plodů babího léta, užíváme si pobyt na sluníčku a nasáváme poslední hřejivé sluneční paprsky před nastávajícími chladnějšími časy. Tento rok, se ale příroda rozhodla babí léto přeskočit a hupsla rovnou do podzimu – tedy alespoň podle počasí to tak vypadalo. A právě o počasí a jeho různých podobách jsme se v Prokopáčku bavili ve druhé půlce září. S dětmi jsme pozorovali, jaký vliv má déšť na přírodu a přemýšleli jsme, jaký význam má pro lidi, zvířata, stromy a další. Zjistili jsme, že zářijový déšť není vůbec tak špatný, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je občas možná trošičku nepříjemný, ale pro přírodu velice prospěšný. Připomněli jsme si také motto lesních mateřských škol: Neexistuje špatné počasí, pouze špatné oblečení.“.

Září bývá též tradičně spojené s oslavami úrody, kterou nám darovala naše Matka Země. Jelikož si těchto voňavých a chutných darů velmi vážíme, Matce Zemi jsme za ně patřičně poděkovali – básničkami a písničkami. Oslavy vyvrcholili 23. 9., kdy jsme s dětmi oslavili podzimní rovnodennost a první podzimní den. Společně jsme zapálili vonnou tyčinku a každý si zkusil zapálit svou svíčku. Při zapalování svíčky si děti přály něco hezkého, co by chtěly, aby jim podzim přinesl. Přání bylo samozřejmě tajné, aby se vyplnilo 🙂 .

Poslední zářijový týden jsme pokračovali v oslavách. Pro změnu to však byly oslavy věnované lidem. Poctili jsme si českého patrona Václava – pověděli jsme si o něm legendu a připomněli si jeho význam pro český národ. Největší oslavy však byly věnované našim kamarádkám ze školky – Viktorce a Emičce, které v Prokopáčku oslavily své narozeniny (každá ve svůj jeden speciální den). Společně jsme každé zazpívali narozeninovou písničku, pověděli pohádkový příběh o jejich narození, ukázali si fotky a pozorovali, jak každý rok jejich života vyrostly, pověděli jsme si, co máme na každé rádi a společně si pochutnali na dortech. Mňam!

 

Dešťové kapičky

dostali nožičky.

Běhaly po plechu,

Dělaly neplechu.

 

Země nám vše daruje,

Slunce uzrát dá,

milá Země, milé Slunce,

děkují vám naše srdce.

ZÁŘÍ

 1. půlka

1. září se brány Prokopáčku po létě opět otevřely a přivítaly nové i staré kamarády. První týden byl naplněn radostí z toho, že se všichni opět shledáváme a že můžeme sdílet zážitky z léta. Radost jsme měli i z toho, že můžeme opět trávit společný čas v překrásném Prokopském údolí, objevovat jeho zákoutí, pozorovat živočišstvo na louce a v potůčku, a zažívat mnohá dobrodružství. Místa, které v Prokopském údolí navštěvujeme nejčastěji, jsme si označili totemy, které jsme sami vyrobili z větví a klacíků, a vyzdobili vyřezávanými vzory. Zázemí klubu (zahrádku a klubovnu) jsme si také vyzdobili svými výtvory, a to především zvonkohrami, které jsme vyrobili z klacíků, provázku a korálků.

Připomněli jsme si také pravidla klubu, která slouží především k tomu, abychom se všichni cítili příjemně a v bezpečí. O pravidlech jsme si povídali (Co udělám, když mi někdo dělá něco, co mi vadí, co se mi nelíbí? Řeknu mu to. A jak má zareagovat ten, komu jsme to řekli? Přestane danou věc dělat). Pravidla jsme si také dramatizovali (Jak běhám, když mám klacek v ruce? Nijak, jenom kráčím a dávám si pozor, aby jsem neupadl. Kdy můžu běhat? Když nemám v ruce klacek. Co udělám, když na mne průvodce zavolá? Zastavím se a poslechnu si, co je zrovna potřeba dělat nebo řešit). Některá pravidla jsme si i nakreslili a nalepili na nástěnku (Můžu hladit cizího pejska? Jenom se souhlasem jeho majitele a průvodce. Jak se chováme ve spinkárně? Nerušíme ostatní, kteří chtějí odpočívat.).

Seznamovací půlku měsíce jsme uzavřeli tím, že jsme se seznámili s bytostmi, které v Prokopském údolí žijí (ne každý je sice vidí, ale oni tam jsou!). Starají se o kytičky na louce, stromy v lese, vodu v potůčku, ale také o nás – děti a průvodce z Prokopáčku. A my jsme jim za jejich starostlivost děkovali písničkami, básničkami, vili jsme věnce a malovali obrázky. Děti malovaly podobizny prokopských skřítků, především našeho patrona skřítka Prokopáčka.

                                                                                                                                         Malý brouček spinkal v trávě,

probudil se dneska právě.

                                                                                                                                                  Protáhl si ručičky,

 hlavičku i nožičky,

 natáhl si bačkůrky

A UTÍKAL DO ŠKOLKY!!!!