Kronika klubu

Podzimní cesta do klubu

Cesta do klubu z Nádraží-Hlubočepy na louku se proměňuje a prodlužuje. Na zemi v ulici Hlubočepská, kterou každé ráno procházíme, nám někdy skoro doslova padají kaštany na hlavu. Než dojdeme na louku, mají jich děti nasbíráno v kapsičkách tolik, že jim téměř padají kalhoty. Čerstvě vyloupnutý kaštan je krásně lesklý, skoro až zlatavý a na dotek hebký. Je radost vyloupnout ho z pichlavé postýlky a uložit si ho do kapsy, jako dárek pro tatínka, nebo pro maminku. Cestou do klubu nás také provází několik ohromných kaluží, které se na podzim naplní a až do léta nevyschnou. Děti se u nich rády zastavují a užívají cupitání v holinkách. Tyto kouzelné boty – holinky nabízejí tolik potěšení -čvachtání v bahně, bezstarostnost na mokré louce, skákání do louží a brouzdání se. A taková velká kaluž je příležitost k radosti a hře. Když dojdeme na louku, zjišťujeme, že se nám louka mění před očima, hraje všemi barvami. Některé stromy už se začínají odhalovat, listy na zemi už vytvářejí peřinky pro živočichy, rostliny a půdu. Ranní mokrá tráva na louce nám připomíná, že léto je už opravdu za námi, a že je potřeba se tepleji oblékat a být vděční za každý paprsek sluníčka, který se probojuje ranním oparem a ž k nám a zahřeje nám ruce. V ranním kruhu často sluníčko zdravíme, abychom si připomněli, že je tu stále s námi, jenom nemá již takovou sílu. Všímáme si, že hmyz mizí a hledá si domečky na zimu. Louka již nebzučí, ale stává se tichou a klidnou.

 

Listopadové přípravy na zimu

A kde je teda ten sníh, když už tu byl svatý Martin? Zatím nám na čepice nic nepadá, ale louka už bývá některá rána bílá – pokrytá jinovatkou. Je to taková lehounká připomínka, že rukavice, čepice a šála se stávají nezbytnou výbavou pro pobyt venku. Sledujeme, jak se
příroda mění a že z barevného listí se stává hnědá peřinka, pod kterou se chovávají ježci, plazy, a některé kořínky a cibulky rostlinek. Jedna pranostika říká „Jaký listopad, takový březen.“ Můžeme si vyzkoušet, jaké máme pozorovací schopnosti a paměť a cit pro krajinu, abychom si v březnu mohli říci, zda to odpovídá, nebo se časy změnily. Týden jsme se věnovali svatému Martinu. Příběh o tom, kterak daroval plášť chudému žebrákovi, nás vedl k zamyšlení, co znamená pomoc. Pomoc druhým, pomoc místu kde žijeme, pomoc sobě samým a svým kamarádům. Na místech, která celý rok navštěvujeme, jsme vysbírali odpadky a ulehčili jsme přírodě. Celý rok z ní čerpáme náměty pro hry, její atmosféru, barevnost, pestrost a inspiraci, tak jsme rádi, že jsme jí to takto mohli oplatit. Povídali jsme si také o tom, jak si můžeme pomoci sami, když je nám zima. Teplý čaj, pohyb, sušené ovoce, teplá bunda, vlněné ponožky, pohanka, ohýnek to vše jsou dary přírody, které děti dobře znají jako pomocníčky v této půlce roku.  Chuť pomáhat nám přetrvává i do tohoto týdne, kdy sbíráme drobečky, které nám zbyly na dně krabiček a dáváme je ptáčkům do krmítka. V naší klubovně už při odchodu na vláček pátráme očima, kde co je, protože tma už se hlásí o slovo a připomíná nám, že přichází čas odpočinku, zamyšlení, rozjímání, blíží se advent, a po školce je prima si dát teplou večeři a vanu a odpočívat a nabírat síly na další den a nemít na sebe takové nároky, jako v té slunečné půlce roku. Zkrátka, žít v rytmu s přírodou.

Listopadové hřmění pšenici ve zlato mění.
Jaké povětří jest v listopadu, takové má býti měsíce března roku budoucího.
Jaký listopad, takový březen.

Prosinec – kouzelný adventní čas

V prosinci se dny neustále zkracují. Stíny se prodlužují a v tento čas si připomínáme sv. Mikuláše. Dobrosrdečného, spravedlivého biskupa, který chodí po kraji společně s čertem a andělem. A tak si povídáme o dobrých skutcích a spravedlnosti. Zamyslíme se nad důvodem, proč vlastně ten Mikuláš chodí s čertem a andělem?  Pomáhali jsme jeden druhému, a tak jsme věděli, že nás dobré skutky hřeji na srdci a rozdávají radost všem. Tvoření masek těchto průzkumníků dobra a zla nás velmi těšilo. Učilo nás to trpělivosti. U rozpálených kamen sedí (a někdy i tiše) děti a nechávají si nanést jemnou vrstvu sádrových obvazů. Ne na ruku či nohu, ale na obličej. Pak prsty vytvarujeme nos, tváře, čelo a necháme díru na oči a ústa. Musí to zaschnout. Co dělat než se sloupne maska? Co takhle malovat obrázky pro maminky, tatínky a kamarády? To je vždy dobrý nápad. A básničky zní nejen v klubovně, ale celým prvním prosincovým putováním v Prokopáčku. Co kdyby byli Mikuláš, čert a anděl někde poblíž?

Advent:

V kouzelný čas adventní chodíme po kraji, díváme se na výzdoby nejen v oknech. Všude na nás vyskakují vločky, stromečky, sáně a světla. Všude jich je tolik, že i dlouhé večery jsou jasné a třpytivé. Cestou necestou chodíme a sbíráme jehličí. Zavoní už z dálky. Tepla vůně nás potěší na duši. Pod  stromem vážeme adventní věnec. Červené mašle, několik třpytivých ozdůbek a ejhle. Děti přinášejí ozdoby z louky. Krásná bílá chmýříčka rozzáří věnec. Teď už jen svíčky. A je tu. Připravený na zapálení první svíčky. Je třeba se pozastavit. Děti tiše sedí a vybírají svá přání, které vyřknou uvnitř, jen pro sebe, ve chvíli kdy zapalujeme první svíčku. Ještě třikrát si můžou něco přát.

Každé ráno si zpíváme koledy. Občas nám to přijde málo, a tak si je broukáme vždy, když nás napadne. Také jsme se rozhodli zkusit vyrobit si cukroví. 

A co by byl adventní čas bez pohádek? Povídáme si o princeznách, dracích a kouzelných bytostech, o tom co najdeme v pohádkách. Hrajeme si. Sdílíme svá přání, které píšeme Ježíškovi a těšíme se společně na Vánoce. Než však nastanou, sejdeme se na zahrádce. Děti, maminky, tatínkové, kamarádi. Zpíváme koledy, ochutnáváme cukroví, pod kterým se prohýbají stoly a rozdáme si dárečky, objetí a úsměv. Popřejeme kouzelný čas Vánoc… a… hurá prázdniny. 

Ukázka z knihy:
„Kdysi dávno svolala zvířata sněm. Liška se zeptala veverky: „Co pro tebe znamenají Vánoce?“
Veverka odpověděla: „Pro mne Vánoce znamenají krásný stromeček ozdobený spoustou svíček a cukrovím, které mám tak ráda.“
Slyšet se dala také straka: „Podle mne jsou o Vánocích nejdůležitější krásné a zářící šperky. O Vánocích se má všechno jen třpytit.“ Pozadu nechtěl zůstat ani vůl: „Vánoce dělá Vánocemi teprve šampaňské. Já bych ho vypil klidně dvě lahve!“
A osel, který to už nevydržel, se rychle zmocnil slova: „Vole, zbláznil ses? Vždyť na Vánocích je nejdůležitější Ježíšek. Copak jsi na to zapomněl?“ Vůl se zastyděl, sklopil velkou hlavu a zabučel: „A vědí to vůbec lidé?“

V leden za pec si sednu?

Pranostika, tedy jedna z nich, nás nabádá, aby jsme se drželi v teple. Dny se pomaloučku prodlužují, ale stále nás zdobí čepice, šály a rukavice. A tak to má být. Jen kdyby ten sníh napadnouti chtěl. My prokopáčci jsme, ale první týden v lednu putovali po kraji. Navštívili jsme oblíbená místa a cesty nás zavedli i na ty méně známá. Stali se z nás Tři králové. Se zlatou korunou vlastní výroby (od které jsme měli i prsty a batohy třpytivé a zářivé)jsme putovali za betlémskou hvězdou, která nás zavedla do hluboké rokle. Ale díky ní jsme nezabloudili, svítila nám na cestu. Odvážili jsme se přes skály a louky za dalším a dalším putováním.

Ani druhý týden jsme nezaháleli. Ptáčkové jsou naši kamarádi. Vzali jsme pár dřívek a zatloukali hřebíky. A co z toho bylo? Krmítka pro ptáčky. Pak už jen zavěsit na strom a vysypat pár slunečnicových semínek. Ty mají nejraději. Kdo odletěl do letních krajů a kdo zůstal jsme zjišťovali díky dalekohledu. Tiše jsme se pohybovali krajinou. Seděli v tichu u křovisek. Zelený kabátek s červenou čepičkou, kdo to je? No přeci žluna. Straka nám přeletěla nad hlavou. I strakapouda jsme viděli klepat do stromu. A tak nás potěšili, že jsme se rozhodli si ptáčky vyrobit. Ledňáčka, kosa, brhlíka a červenku. Těch barev až oči přecházeli. Ještě by jsme si mohli zahrát na ty kouzelná létající stvoření. Létali jsme, nosili větvičky a hopsali po větvích… 

Kdo to ťuká na okénko 

malý vrabeček

prosí chudák ať mu dáme

aspoň drobeček. 

Nejsme lakomí

každý z nás to ví 

že když zima vládne 

ptáci hladoví.

Po snídani doma máme 

plno drobečků

na okno je nasypeme 

počkej vrabečku.

V lednu voda-věčná škoda 

Protože v lednu je stále více vody než ledu, rozhodli jsme se pro rituál a zamkli jsme ji v potůčku i jezírkách. Vyslovili jsme přání aby mohla odpočívat. Nakonec jsme se dočkali. Louže na pár dní zamrzly na led a my se mohli aspoň trošku sklouznout, rozbíjet ho, zkusit ho rozpustit v rukou i ohněm. Sledovali jsme vodu, prozkoumávali její vlastnosti v různých formách. Nejen led a tekoucí voda, ale i pára, která nám jde v zimě od pusy byla zdrojem radosti. Dýchali jsme na okna, malovali a někdy jen čekali, až se  změní v kapky. Vše co jsme viděli jsme se rozhodli vytvořit. Papírový koloběh vody v přírodě nám zdobí klubovnu a připomíná nám jak je vše propojené.

A co žije ve vodě? No přeci ryby. Povídali jsme si o nich. Co jí a kdo jí je. Žádné jsme bohužel neviděli, tak jsme si je vyrobili. Malé s magnetem uvnitř jako ozdobu na ledničku (třeba) a papírové na uvázání k prutům z klacku. Zahrajeme si na rybáře, zaznělo, a tak jsme lovili a starali se o ně. Třeba i tak, že jsme dělali díry v ledu, který jsme potkali cestou k potůčku. Krásné vzory jako krajky vytváří ten mráz. Škoda že se to nedá jíst. Pak jsme ještě vystřihli pár barevných vloček, které nám zdobí klubovnu, aby jsme je přivolali a v únoru napadl sníh.

Únor bílý pole sílí 

Sněhu je letos opravdu poskrovnu, ale trošku přeci jen napadlo. Slunce ho hned během dne změnilo na blátivé cesty a louže, což děti velmi potěšilo. Čvachtání a skákání do louží je jedna z oblíbených her dětí. I díky tomu naše objevování stop zvěře bylo jednodušší. Dokonce jsme i odlévali a brali domů jako největší poklady. Učili jsme se rozeznat komu patří, zaznamenávali co jsme objevili. Stali se z nás badatelé. Nemohla chybět opičí dráha, protože co je lepší než si zahrát třeba na vlka či srnku. Také jsme zjistili, že je slyšet mnoho ptáčků, kteří se vrátily z teplých krajů. Krmili jsme je aby naplnili vyhladovělá bříška po tak dlouhém letu. A jak vypadá ptáček? Podrobně jsme zjišťovali co mají a my ne. Zobák, křídla atd. A jak jsme je pozorovali v korunách stromů, hned nás napadlo, co je to za stromy? Co v nich žije? Třeba i skřítkové? Tak jsme si nějaké vyrobili a dali jim jména. A díky masopustu jsme mohli vyrobit i masky a stát se rytířem nebo princeznou či klaunem a motýlkem. Vydali jsme se v maskách na pouť k jezírku. Jarní prázdniny nás drželi doma. Odpočinuli jsme si a opět se těšili zpět do Prokopáčku.

Březen za pec si vlezem

Prokopáček se touto pranostikou sice neřídí, ale je to pro nás připomenutí že rána jsou ještě chladná. A tak jsme nějaké ty vrstvy sundali jen ve slušný den. A i díky němu nám už ledacos vystrkuje růžky. Jak ze světa rostlin, tak zvířecí říše. Ptáčkové už ráno vítají den. Ticho a klid střídá pohyb a obnova. Sázejí se bylinky. Kolem poletuje vše co má křídla a všichni se připravují na jaro. Už můžeme slyšet bzučet i první hmyz. Dny se nám prodlužují a sluníčko začíná hřát. A živo začíná být i ve vodě. A tu jsme zkoumali blíže. Zkoušeli jsme co plave a co jde ke dnu. Co dokáže vodu vsát do sebe? Prostě jsme probádali její vlastnosti a dovednosti. Jelikož je ještě příliš studená na koupání, zvolili jsme pohybovou hru na ni. A zalévali jsme zasazené bylinky. Pozorovali jsme jak se svět kolem nás pomalu probouzí. Pupeny na stromech se nalévají a zakulacují. Dokonce některé jsou již ozdobeny prvními květy. Na loukách a zahrádkách vidíme první kytičky od sněženek, krokusů, primulek až k voňavým fialkám. Příroda nám ožívá  a my s ní.

Bohužel naše radostné dny slunce, deště a dobrodružství nám narušil vir a tak jsme museli zavřít školku. Věříme, že se brzy opět sejdeme a znovu zažijeme mnohá dobrodružství a radosti se skřítkem Prokopáčkem. Těšíme se na všechny. 

Duben aneb školka na dálku

V dubnu jsme byli nuceni zůstat mimo Prokopáček a přesto se stalo mnoho zajímavých věcí. Připravovali jsme dětem programy a posílali jsme jim návrhy a instpiraci přes náš Facebook. Sdíleli jsme mnoho fotek, zážitků a tvoření,  jak z pohodlí domova, tak s putováním s rodiči, kamarády, ale i z toulek, kde jsme byli jen sami s přírodou

Povídali jsme si o novém životě. O tom jak se rodí zvířátka. Stavěli jsme hnízda, putovali po světě a dívali se jaká zvířátka kde žijou. Navštívili jsme  mraveniště. Zkusili si, jaké to je být stejně pracovití, pomáhali rodičům, pracovali na zahrádkách.

 Také jsme se seznamovali s barvami. Experimentovali jsme s nimi, pomocí světla a míchali jsme různé odstíny a sledovali co se stane. Neopoměli jsme ani  rostlinou říši.. Venku začalo postupně ledaco kvést a my jsme se dívali a objevovali , které druhy právě vystrkují růžky a rozvinují poupátka. Trhali jsme první bylinky a take jsme sázeli semínka. I stormy se probudili ze zimního spánku. Kochali jsme se barvami, které zaplavovali stráně, kopce a louky. Voněli jsme ke květinám a naslouchali ptáčkům, kterří se k nám vrátili z teplých krajin. Vše co jsme vytvořili a pozorovali jsme spolu sdíleli na Facebooku, posílali si fotky a těšili se na opětoné shledání v Prokopáčku.

 

 Červen

 Počasí je právě v tom nejlepším, většina dní je slunečných, venku je krásné teplo, příroda už se úplně probudila po zimním spaní a hurá přišlo léto. A to je pravě ten nejlepší čas na procházky a opětovné setkání se všemi kamarády Prokopáčku.