Kronika klubu

ŠKOLNÍ ROK 2020/2021

Září jako začátek nového dobrodružství

Začal nám nový rok. Hodně jsem přemýšlela jak psát kroniku a nakonec jsem se rozhodla, že jí pojmu trošku vypravěčsky a i trošku jako kronikářka. Kdy se s Vámi podělím o jeden deník, který jsme se rozhodli s předškoláky psát v průběhu celého roku. Ne že bych si hrála na historika, to ne. Ale troška poezie a obrazotvornosti nikdy neškodí a k tomu pár faktů, nemůže nikdy škodit. Dříve by jsme se sešli všichni u ohňů a vyprávěli si své zážitky ústně. Dnes, v této době, bude kronika jedna z možností, skrz kterou s Vámi budeme komunikovat. Tedy krásný rok 2020 a 2021 a ať máte mnoho krásných zážitků a objevíte nejedno tajemství, které nám příroda nabízí a někdy i ukrývá. A snad se Vám bude naše kronika líbit.

Záznam ze dnů: 1.9. až 13.9.

Tak tedy, psalo se 1.9.2020. Začal nám nový školní rok. Setkali jsme se se starými známými a poznali nové tváře. První týden se tedy nesl v duchu vzájemného poznávání, prostřednictvím her a společného setkávání v kruhu. Společně jsme tvořili pravidla klubu, abychom vytvořili krásné, bezpečné místo, kde se budeme cítit dobře a kam se rádi vracíme a trávíme čas plný objevování a her. A jelikož pro mnohé to bylo nové, neznámé místo, rozhodli jsme se podniknout malé, větší a velké výlety po okolí. Díky tomu jsme sami objevovali místa, která jsme předtím nenavštívili a i pro nás, staré Prokopáčky, bylo putování velmi dobrodružné. Našli jsme novou kouzelnou cestu, kterou děti pojmenovali Tajuplná cesta, kam se budeme rádi vracet. A viděli jsme stará dobrá místa z úplně nového pohledu. Vždy když jsme potkali cestičku, kterou jsme nikdy neputovali, zabočili jsme a těšili jsme se kam nás zavede. Nové výhledy a pohledy do kraje nás zahřály na duši. A protože si rádi hrajeme, zahráli jsme si na domorodce, kteří zaznamenávají cestu pomocí výletní hole. Vždy když se nám někde líbilo, sebrali jsme si kámen, květinu či peříčko a připevnili jsme si to na hůl. Velká zábava. Díky tomuto záznamu jsme mohli pak vyprávět kudy vedly naše kroky. Navštívili jsme naši oblíbenou malou jeskyni a obdivovali krápníky, které tam pomaloučku rostou.

Když jsme tak putovali, všimli jsme si, že dozrávají různé plody. Trhali jsme jablka, šípky a jiné plody, ze kterých jsme dělali ozdobné čelenky, vytvářeli zvířátka a stavěli jsme skřítkům domečky. Vnímali jsme vůně všude kolem a zjistili jsme že někomu spadané jablka voní, jinému ne. Že listí už občas zavoní podzimem. Malovali jsme to, co jsme viděli v přírodě a vytvořili krásné koláže plné ovoce, bobulí. Nezapomínali jsme ani na volnou hru, kde se děti směle vrhali ke skále a zdokonalovali se v umění horolezectví. A nejen to. Skákali jsme přes lano, podbíhali ho a spoustu dalších her, které často vznikají spontánně a neplánovaně, jako lití vosku, kde se nám zdařilo mnoho zajímavých tvarů, jako ryba, slon, lotos. Ale nejčastěji jsme zdolávali kopce abychom se dostali co nejblíže k nebi jako ptáci, kterých je s přicházejícím podzimem čím dál tím méně. Že by to byla další oblast zkoumání? Uvidíme…..

Badatelské záznamy:

    1. Spadlý strom. Proč spadl? Po otestování vůně jsme došli k závěru, že stromu uhnily kořeny a vítr ho tím pádem lehce vyvrátil

    2. Jeskyně: v jeskyni se sráží vlhko a vznikají krápníky, dozvěděli jsme se, že pokud se jich dotkneme uschnou a už neporostou. A tak se na ně jen díváme a obdivujeme je.

    3. Výlet s holí: Proč mít v ruce klacek? Pokud jdeme do kopce, můžeme se o něj opřít a cesta vzhůru není tak namáhavá, když jdeme dolů, můžeme se o ní opírat a cesta je bezpečnější.

Záznam ze dnů: 14.9. až 30.9.

V druhé polovině Září jsme se rozhodli, že zkusíme zjistit, jak vlastně vypadá ten náš skřítek Prokopáček. Nikde jsme po něm nenašli ani stopy a to nás inspirovalo, že třeba nemá domeček ani jiné zázemí. A tak jsme chodili po údolí a postavili mu hned několik přístřešků v naději, že se mu alespoň jeden zalíbí. Víme, že skřítkové jsou velmi plachá stvoření a tak jsme se pak už nevraceli a nedívali se, zda se skutečně nastěhoval. Nezbylo nám tedy než popustit uzdu své fantazii a takového skřítka Prokopáčka si představit a zkusit si ho vyrobit. Pokud vypadá tak jak jsme si ho představovali a jak se nám povedl, je to záhadný, krásný, roztomilý i trošku děsivý skřítek a my jsme opravdu rádi, že ho tam máme. Babí léto je prchavé, je to krátký okamžik, kdy ještě slunce hřeje a příroda se stává více kouzelnou až magickou. Dívali jsme se, co nám ještě dozrává a co nás obklopuje, a hádali jsme, čím se tak může skřítek Prokopáček živit. A skončilo to tím, že jsme sbírali houby. A učili se, které jsou jedlé a které ne. Zkusili jsme postavit a vyrobit pavučinku a povídat si o tom jak vlastně vzniká. Vidět pavučinu s ranní rosou a osvícenou světlem, které panuje jen v období babího léta je něco kouzelného.

Ale nedrželi jsme se jen v údolí. Pokořili jsme opět nějaký ten kopec. A to nás přivedlo k ptáčkům.

Už dříve jsme si všimli, že jich je méně a méně. Že se příroda trošku utišila, a je více slyšet vítr a bubnování deště. Přesto jsme podnikli výpravu za těmi, kteří tu zůstali či přiletěli na zimu k nám z drsnějších krajů. Inu proti severním zemím tu máme přeci jen tepleji.

V kapse jsme měli moudré knihy, a když jsme nějakého ptáčka nepoznali, hned jsme se mohli podívat a zjistit, který ptáček nám to přelétl přes cestu. Zkusili jsme si i nějaké vytvořit z přírodnin, které nás obklopují. Velmi originální kousky, které se hned tak nevidí. Výlety do kopců nás fascinovaly a umožnili nám vidět svět více z jejich perspektivy. Kdy vidí do údolí a mají větší rozhled, než zvířátka, která se drží při zemi. Odpolední tvorba se hodně vracela k výrobě origami ptáčků a především vlaštovek, které poskytují mnoho zábavy. A co by to bylo za zkoumání ptáčků, pokud bychom si nezkusili postavit hnízdo. Není to lehké, řeknu vám. A tak jsme si užívali zvuky havranů, sojek a dokonce se některým podařilo zahlédnout u potoka ledňáčka. Zážitek, který rozbuší srdce. Nad hlavou nám stále lítají káňata. A když se perou takové kavky, je to pořádný rámus a napětím jsme téměř nedýchali. Čím více stoupáme do kopce, tím více si užíváme vítr, který se prohání na kopcích. Ten, který se ptáčkům opírá do křídel a nese je výš a výš….

Badatelské záznamy:

  1. Pravidlo v kopcích: Pohybujeme se na části naší krásné planety, která je plná skal, kopců a srázů. Přišli jsme na to, že je dobré, když se pohybujete vysoko a pod vámi je sráz nebo propast abyste se nejen drželi dál od kraje, ale že pokud se chcete pokochat okolím nebo si něco důležitého sdělit, či vás zaujme káně, které nad vámi letí, je důležité se zastavit. Může se lehce stát, že vám noha sklouzne či se zamotáte. A tak jsme se rozhodli si toto pravidlo připomínat.

  2. Klouzavý kopec: I tady jsme probádali, že pokud jde větší skupinka a čeká vás rozbahněné klouzavé stoupání či sešlap dolů, je dobré si dělat rozestupy. Pak se eliminuje možnost, že když jeden upadne, stane se z těch ostatní takové živé domino.

  3. Voda v potůčku: Už několikrát jsme se pozastavovali nad tím, proč je někdy v potůčku málo vody a jindy je jí hrozně moc a plyne rychleji než dřív. No a odpověď. Pokud taje sníh, či hodně prší a voda nám z hor a kopců stéká do údolí, naplní se řeky, potůčky a vody je víc a víc a pokud by pršelo hodně moc, mohla by se i vylít z břehu.

Tak, těšíme se na další bádání…

ŘÍJEN

1. 10. – 14. 10.

Říjen se nám letos ukazuje ve svém tradičním kabátku. Jak praví jedna pranostika: Říjen hodně větrů, dešťů mívá, někdy přece vesele se dívá. A tak je tomu i letos. Už jsme zažili nádherné říjnové sluníčko, které praží do zad a nutí člověka svléknout čepici i kabát. Zažili jsme však také veliký chlad a déšť spojený s větrem, které prověřili pevnost naší obuvi, nepromokavost našich pláštěnek a také nezdolnost nás samotných. Nakonec nás ale zahnaly dovnitř ke kamínkům, kde jsme se všichni příjemně zahřáli a povídali si o živlech. K čemu nám vlastně který živel slouží? Jak je můžeme využít ke svému prospěchu a jaké živly nás občas trochu potrápí? Je úžasné, že i přes velký déšť a skutečnost, že jsme byli všichni mokří od hlavy až k patě někdo připomněl, že jeho nejoblíbenějším živlem je voda, protože zalévá všechno, co roste a dává vláhu Zemi.

Začátek měsíce nás provázel Mezinárodní den zvířat, při kterém jsme si vzpomněli na zvířata žijící okolo nás, jako jsou kozy a ovce, navštívili je a zamysleli se nad jejich významem pro lidské bytosti. Taky jsme si povídali o velikých zvířatech, která se vyskytují v lese, o divokých prasatech, jelenech, srnkách, daňcích a sledovali, jestli nenajdeme stopy některých z nich. Velká, ale i malá zvířata se na planetě Zemi však vyskytovala i dávno předtím, než jsme se tady objevili my lidé. Proto jsme si povídali i o velkých zvířatech minulosti – dinosaurech. Něco, co vypadá jako jejich stopy jsme také našli! Zjistili jsme však i to, že někteří potomci dinosaurů mezi námi stále žijí, a to jsou ptáci.

Podzim je stále nádherně zbarvený a bohatý, takže nás inspiruje k výrobě růží z listů, šperků z podzimních plodů a zdobení se jako bychom byli příslušníci divokého kmene! Tento měsíc ještě určitě prověří naše fyzické i psychické síly, prověří naši spolupráci jako skupiny. Zatím se ale ukazuje, že se správným vybavením a dobře naladěni dokážeme vymyslet skvělé hry, zažít nová dobrodružství, poznat sami sebe i další kamarády v klubu a když je potřeba, dokážeme si navzájem pomoct.

Zalezli broučci do kapradí

a spí už ve své postýlce.

Jen jeden ještě trávou pádí

ve strakaté noční košilce.

Zima mu fouká na kolínka,

v dešti se může utopit.

Kampak běží? – pro polínka,

aby si mohl zatopit.

15. 10. – 29. 10.

Druhá polovina října nebyla tak deštivá, jako ta první. Přesto je ale potřeba dbát na to, aby nám bylo příjemně a teploučko. Zima už nám pomalu klepe na dvířka a ráda by se přidala k našim venkovním hrám. Proto je už potřeba vytáhnout ze skříní teplé kabáty, čepice, šály a rukavice a ukázat, že se zimy nebojíme.

Stejně jako se mění roční období, mění se i dny v týdny, týdny v měsíce, roky, staletí a tisíciletí. Všechno, co je již za námi, je minulost a z té se můžeme učit. To, co prožíváme teď, je přítomnost a tu bychom měli využít jak nejlépe umíme. A to, na to se ještě můžeme těšit, to je budoucnost. O tom všem jsme si povídali – o tom, jak plynou naše životy a životy jiných tvorů tady na Zemi.

Po hledání stop dinosaurů jsme se pořádně nachystali na další týden, který se nesl ve znamení putovních kamínků. Nakoupili jsme barvy, nasbírali ty nejkrásnější kamínky v našem okolí a pustili se do barvení a malování. Tato činnost pro nás byla něco jako rozloučení se s létem a teplem a přivítání nového období – zimy. Běžně se v Prokopáčku na přelomu října a listopadu slaví Samhain, konec léta. Tento rok jsme hromadnou akci museli zrušit, ale rozloučení se s létem jsme přece jen odbýt nechtěli, takže jsme zkusili na kamínky namalovat letní motivy. Poté jsme kamínky roznesli po Prokopském údolí a rozloučili se tak s nimi – stejně jako s létem.

Ať už jsme si povídali o dinosaurech, o putovních kamíncích nebo o změně ročního období, vše bylo provázeno vyprávěním o jednom živlu – o Zemi. Zjistili jsme, že Země je pro nás opravdu důležitá a musíme se o ni starat tak, jako se ona stará o nás. Zrovna v tomhle období nám poskytuje přímo pastvu pro oči – barvy podzimu. Proto musíme ještě využít poslední podzimní dny a inspirovat se jejich krásou při tvoření, hrách a vyprávění příběhů. Například při tvoření a pouštění draků!

Pouštění draků

Vítr fučí, vítr skučí

pojďte pouštět draky!

Každý spěchá na kopeček

a já běžím taky.

Ať si vítr jak chce skučí,

ať se mraky mračí,

vypustíme na oblohu

celou letku dračí.

 

Listopad – loučíme se s podzimem, vítáme zimu

V měsíci listopadu jsme byli ještě svědky krásného podzimního sluníčka, které nám silně svítilo do očí. Zároveň už nám ale příroda dává vědět, že zima pomalu přichází a my se na ni musíme připravit.

Během celého roku si v Prokopáčku trénujeme otužilost, fyzickou zdatnost, obratnost, překonáváme vlastní hranice a překážky. Každým dnem se posouváme dál a dál, ať už ve vzdálenosti, kterou ujdeme nebo ve složitém terénu, ve kterém se pohybujeme s větší jistotou. Také se každým dnem učíme, že ti, kteří jsou mladší nebo slabší, od nás potřebují občas trochu pomoci a naopak ti, kteří jsou starší a silnější než my, můžou pomoci zase nám. A všechno tohle se nám teď, v nastávajícím zimním období hodí více, než kdy jindy.

Listopad byl pro nás měsícem poznávání vlastního těla a péče o něj, povídání si o smyslech a o tom, proč je pro nás důležité pečovat o naše zdraví a fyzickou kondici. Díky smyslům jsme mohli vidět, jak se podzimní krajina mění a naslouchat si navzájem. Naše těla ale také často pociťovala chlad, a potom zase příjemné teplo, když jsme rozžehli ohínek v kamnech.

V listopadu jsme se ale také museli přizpůsobit současné situaci a na jeden týden klub zavřít. V tomto týdnu jsme se museli spojit hlavně s rodiči, kteří se snažili udržovat dál naši myšlenku a tak jsme si všichni vyzkoušeli školku na dálku. Netrvalo to však dlouho a zase jsme se setkali v klubu a mohli se vydat znova do přírody, což máme rádi ze všeho nejvíce.

Na řadu přišlo také poznávání stromů. Prozkoumali jsme jejich kořeny, kůru, kmen a listy. Vyzkoušeli jsme si obkreslit vzor kůry na papír a některé šly dost ztěžka – ano, řeč je o tobě, dube! Také jsme zjistili, proč je důležité stromy chránit a co nám vlastně dávají. A také co dávají zvířátkům, která žijí v jejich korunách nebo u kořenů. Trénovali jsme taky naši zručnost při práci s nožíky a škrabkami, což je naše oblíbená aktivita. Při ní víme, že musíme dávat pozor na kamarády okolo, sami na sebe a musíme se na práci soustředit. Čím jsou ale děti starší, tím zručnějšími a samostatnějšími se při této činnosti stávají, a to jim vždy přináší obrovskou radost a dodává sebevědomí.

Na konci listopadu jsme si povídali o významu rodiny a lidského společenství pro náš život. Děti téměř každý den něco vytvořili nebo namalovali pro své maminky a tatínky, ať už to byly jejich podobizny ve formě loutek nebo poskládaná origami květina. Také si nakreslili domov, ve kterém se svými rodinami bydlí.

Pro nás v Prokopáčku je spojení přírody a lidského společenství důležité. Většina z nás žije ve městě, ale přesto chceme být v harmonii s přírodou, které je kolem nás ještě stále dost a musíme o ni pečovat, aby tady byla i nadále.

V následujících měsících bude příroda trénovat dál naši otužilost a výdrž, a my se na to moc těšíme!

Listopad

Už se vrány slétají,

vítr běží po kraji.

Podzim střásá žluté listí,

kominíček komín čistí,

brzy bude listopad.

Děti za sklem koukají,

jak se vrány slétají,

kterak padá žluté listí,

kterak stromy vítr čistí,

aby země mohla spát.

Prosinec – zima už začíná

30. 11. – 11. 12.

Prosinec jsme v Prokopáčku započali krásně magicky – povídáním o adventu. Nejdřív jsme společně vytvořili adventní věnec z přírodnin nalezených venku, i z ozdob, které jsme přinesli z domova. Celý první týden jsme si před obědem zapalovali svíčku na věnci a přitom se zamýšleli nad tímto kouzelným obdobím. Mluvili jsme o světle – co pro nás znamená, zda symbolizuje naději, víru, krásu, nebo i radost? Komunitní kruh jsme také započali se světly prskavek.

Řeč byla i o sv. Mikuláši. Pověděli jsme si legendu, podle které slavíme svátek svatého Mikuláše a zamysleli se nad dobrými skutky, kterými můžeme pomáhat jiným bytostem.

Měli jsme ohromné štěstí, když na začátku prosince napadl sníh a vydržel i do druhého dne! Mohli jsme si tedy užít zimu tak, jak si každý rok přejeme a trochu se zkoulovat. Zimní procházka ve sněhu byla úplně jiná a dodala nám naději, že tuto zimu byla snad mohlo být trochu více ledu, sněhu a všeho toho, co k zimnímu období patří.

Mluvili jsme však i o zvířatech, která si během podzimu schraňovala zásoby, aby se v tomto období mohla uložit k zimnímu spánku. Řeč byla třeba o medvědech, které u nás v přírodě vidět nemůžeme, ale spousta dalších zvířátek je k vidění i v Prokopském údolí – veverky, ježci, malí hlodavci. A my lidé můžeme některým zvířátkům i trochu pomoci. Proto jsme s dětmi vytvořili krmítko pro ptáčky, které jsme umístili v lese a dali do něj trochu těch dobrot pro ty, kteří na zimu neodlétli.

Prosinec je pro nás však hlavně období klidu, zastavení se a zamyšlení, odpočinku a přípravy na krásný čas Vánoc. Ten už pomalu, ťuky ťuk… ťuká na dveře a my si jej všichni užijeme v pohodě, s krásnými vánočními světly i s příjemnou uklidňující tmou.

Vánoční čas je tady

14. 12. – 22. 12.

Druhá půlka prosince nebyla o nic méně kouzelná, než ta první. Ve třetím týdnu jsme si povídali o pohádkách a pohádkovém čase, který nás v tomto období provází. Zahráli jsme si na květinové království, vytvořili vánoční výzdobu v klubovně a povídali si o našich nejoblíbenějších pohádkách, na které se před Vánoci těšíme.

Učili jsme se také krásné veršované pohádky, které budeme trénovat dál, například O perníkové chaloupce nebo O červené karkulce.

V posledním krátkém týdnu před vánočními prázdninami jsme radostně zapálili poslední svíčku na adventním věnci a přáli si přitom ještě jedno přání. Nakonec jsme si udělali příjemnou vánoční besídku na zahrádce, kde se hrály a zpívaly koledy, rozdávaly dárečky a ochutnávalo cukroví. Popřáli jsme si všichni hlavně zdraví, pohody a svátky strávené s rodinou, na kterou se už moc těšíme.

Teď už jen všichni doufáme, že příští rok bude plný zázraků, a že se příště sejdeme ještě v hojnějším počtu i s rodiči!

Perníková chaloupka

Odkud ten náš holub letí?
Letím z lesa, milé děti,
vrků, vrků, vrků.

Cos tam viděl, holoubku!
Perníkovou chaloupku u černého smrku.

Viděls také Mařenku?
Jakpak by ne, holenku!
Viděl jsem ji, s Jeníkem
krmili se perníkem.

A když z okna na zahradu
vystrčila bába bradu,
nebáli se, holoubku?

Kdepak! Zamkli chaloupku
na cukrový klíč –
a už byli pryč!

Leden vládne sněhem, ledem

4. – 15. 1.

Návrat do Prokopáčku po vánočních prázdninách a přivítání nového roku proběhlo krásně – začalo mrazit, začalo sněžit! Začala tedy zima taková, jakou jsme si přáli.

V prvním týdnu ledna jsme si povídali o Třech králích a putování za betlémskou hvězdou. Vytvořili jsme si královské koruny, udělali velikou kometu na louce a rozloučili se s vánočním časem. Podívali jsme se opět po nějakém čase na naše oblíbená místa. Na konci týdne jsme mohli vytáhnout i sáňky, boby a lopaty a pořádně se vyřádit na sněhu. Dělali se sněhoví andělíčci, stavěl se sněhulák a bobovalo se. Zkrátka zima, jak má být!

V druhém týdnu se náš klub bohužel kvůli stávající situaci musel uzavřít, takže pro nás byla důležitá hlavně spolupráce s rodiči. Mrazivé počasí nám ale dál přeje, takže jsme se mohli věnovat tématu Jak se v zimě mění voda. Rodičům a dětem doma jsme poradili tipy na pokusy s vodou, jako třeba vyzkoušet, jak rychle se rozpustí kostka ledu ve studené a teplé vodě, nebo pokus s brčkem plným vody díky kterému zjistíme, jestli se objem vody po zmrznutí zvětší.

Také jsme poradili, jak se dá voda a led využít při tvoření a uměleckém vyjádření – např. při tvorbě ledových soch nebo ledových obrazech – ty se dají udělat tak, že vložíme přírodniny do misky, zalijeme je vodou a vložíme provázek. Po zmrznutí vody vysuneme „ledový obraz“ z misky a můžeme jej zavěsit kdekoliv venku.

Tyhle a další aktivity a výsledné výtvory s námi rodiče sdílí, posílají nám fotky nebo videa a my se tak můžeme propojit alespoň virtuálně.

Zima a mráz stále trvají a my doufáme, že bude ještě nějakou dobu krajina zasněžená a budeme si tak moci ještě dostatečně dlouho užít koulování, bobování, a prostě všechnu tu zimní radost, která by k lednu měla patřit.

Leden

Tak už je tu zase leden,

ten, co vládne sněhem, ledem.

Narazíme beranice,

navlékneme rukavice.

Vyrazíme směle ven,

za ledem a za sněhem.

 

16. – 30. 1.

Druhá půlka ledna byla stále zimní, stále bílá, stále hravá! Sníh nás ještě neopustil a i když v některých dnech roztál, další dny nám znova nasněžilo, z čehož máme v klubu vždycky velikou radost.

Během ledna jsme pozorovali hlavně vodu a změny, které se u ní udály. Některé vodní plochy jako třeba louže, zmrzly. Některé větší, jako jezírko, zůstaly bez ledu. Na potůčcích v našem okolí jsme také zaznamenali nějaké změny. Voda v nich pořád tekla, ale místy šplouchala do vzduchu, a tak vytvořila na rostlinách okolo ní krásné rampouchy.

Sníh a led jsme využili na tvorbu sněhové galerie u naší oblíbené lípy. Stavěli jsme všelijaké krásy, co nás jen napadly, třeba jednorožce, T-rexe, kočičku, sněhuláka, ale i policejní kameru. Vše za použití pouze sněhu a přírodnin, které jsme našli v lese a na louce.

Řeč byla také o rybách a dalších živočiších vodní říše. Jak asi žijí, když rybník v zimě zamrzne? Teď už víme, proč rybáři na zamrzlých rybnících vysekávají díry do ledu.

V tomto období je ale také dobré si říci, zda vypadá zima všude tak, jako u nás v Česku. Jestli to v nížinách vypadá podobně jako na horách. A zjistili jsme, že vůbec ne! Na horách, tam je sněhu spousta, tam se dá nejen sáňkovat a bobovat, ale také lyžovat a jezdit na běžkách. V údolích je sněhu sice méně, ale tuhle zimu je přece jen někde aspoň poprašek. Existují na světě země, kde je zima a sníh většinu roku. A existují i země, kde téměř nesněží. A k našemu velkému překvapení jsme zjistili, že jsou na světě i pouště, kde sněží!

Na konci ledna jsme se rozhodli, že začneme s jedním krásným venkovním projektem – začali jsme si na louce stavět velikou kruhovou sedačku ze dřeva, chvojí a trávy. Sedačka z přírodnin vypadá trochu jako velké hnízdo pro ptáky. Bude nám sloužit k tomu, abychom nemuseli sedět na studené zemi a mohli sedět hezky vedle sebe v kroužku. Taková venkovní pohovka však není vyrobená za jeden den. Je to dlouhodobý projekt, na kterém budeme pracovat i v následujících týdnech a možná i měsících.

 

„V lese není nikdy ticho. Opak můžou tvrdit jen lidé z měst. Protože ve městě je tolik troubení klaksonů a brblání motorů a skřípání brzd. A vrzání jeřábů a kvílení popelářských aut. A ševelení rozhovorů a pokřikování do telefonů a jiného člověčího i nečlověčího halasení, že když pak jeden vkročí do lesa, může snadno nabýt pocitu, že je v něm ticho. Jenže to vůbec není pravda! Stačí zavřít oči a les začne hrát krásnou melodii.“

Agnes a Zakázaná hora, Veronika Hurdová